filmový režisér a producent, herec pražského kultovního divadla Sklep.
Narozen na Silvestra roku 1959 v Praze. Pochází z herecké rodiny – herectví se věnuje jeho otec Ladislav i mladší bratr Ivan (role Richarda ve filmu Želary). Vystudoval Gymnázium s vyznamenáním v roce 1979. Studoval na Pedagogické fakultě, kde ukončil sedm semestrů v oboru matematika – chemie. Odešel, protože ho škola nebavila...
Od počátku osmdesátých let pravidelně účinkuje s divadlem Sklep. Kolegové z divadla ho vedle divadla inspirovali i k zájmu o film. Dva roky pracoval ve Filmovém Studiu Barrandov jako rekvizitář, připravoval se na přijímací zkoušky na Filmovou akademii (FAMU) v Praze, kam byl přijat na obor Filmová a televizní režie v roce 1985.
Na FAMU natočil své první krátkometrážní filmy, z nichž zejména televizní cvičení Týden na obrazovce a půlhodinový film Sedm vyvolaly nemalou odezvu na festivalech a mezi diváky. V porevolučním roce 1990 přerušil Trojan studium na FAMU (v pátém ročníku), aby natočil svůj celovečerní debut podle scénáře spolužáků Petra Jarchovského a Jana Hřebejka Pějme píseň dohola. Tento film je dodnes s úspěchem prezentován na filmových přehlídkách v České republice i v zahraničí. Svou první filmovou příležitost v něm dostala Aňa Geislerová.
V roce 1991 Trojan odpromoval na FAMU. V roce 1992 natočil pro Českou televizi dvoudílný film Penziónek, který mapuje nejlepší „sklepovské“ skeče a písně Divadla Sklep na přelomu 80. a 90. let. V témže roce založil s kolegy Tomášem Hanákem a Jiřím Ferem Burdou Filmovou a televizní společnost Total HelpArt T.H.A., která se zaměřuje na produkci celovečerních filmů, výrobu audiovizuálních děl a na manažerskou činnost pro Divadlo Sklep. O rok později režíroval již v produkci Total HelpArtu divácky velice úspěšnou adaptaci „sklepovsko-havlovského“ dramatu Mlýny.
Rozhovor s Ondřejem Trojanem
Jak jsi se dostal k projektu Želary? Kdy jsi poprvé četl
námět a proč jsi se rozhodl ho realizovat?
Byla to taková zvláštní peripetie: už kdysi dávno když Petr Jarchovský s Honzou
Hřebejkem realizovali Šakalí léta, byli neustále pod tlakem skuhrání svého
výkonného producenta Šolce, že ten projekt je hrozně drahý a natáčení je prodražený.
Petr už tenhle psychický teror nechtěl snášet a zeptal se, jak pro „takovýho
producenta“ vypadá „takovej optimální lacinej biograf“. A ten Šolc na to: „Dva
lidi někde v horách, v chaloupce a maj se rádi.“ Tak šly roky a točili jsme
Pelíšky; seděli jsme o pauze s Petrem Jarchovským a Petr do mě, jako už mockrát,
vartoval, abych něco natočil jako režisér. Řekl jsem, že nemám žádné téma,
ale kdyby měl nějakej silnej komorní příběh o dvou hercích… On úplně zajásal,
že má takový komorní, dramatický příběh „o dvou lidech v chaloupce v horách,
kteří se maj rádi“ a že by to byl hrozně levný film a úžasná látka, a že mi
to dá přečíst. Tak jsem si přečetl novelu od Květy Legátové, tehdy to četlo
jen pár lidí na Barrandově. A to byly Želary (na vysvětlenou: byla to novela,
která vyšla o pár let později pod názvem Jozova Hanule, protože pod názvem
Želary vyšly povídky Květy Legátové). Tak takhle jsem se k tomu dostal já.
Řekl jsem, že to je pěkný, že na tom začnu pracovat a aby Petr napsal scénář.
Tedy nejdřív jsem musel přesvědčit Barrandov, aby do toho šel s námi, ale to
vlastně nebyl vůbec problém, protože ta látka se všem líbila. Když měl Petr
hotovou první verzi, došlo mi, že nemám vizuální informace o tom, jak tam lidi
vlastně žili, v jakém prostředí se tam pohybovali, jak vypadali. A tak jsme
se za paní Legátovou vypravili do Brna. Ona kromě hezkého vyprávění vytáhla
sedm dalších povídek, tak jsme si je přečetli a byli jsme úplně nadšený. Odnesli
jsme to do nakladatelství Paseka a tam to vydali jako povídky Želary. My jsme
z toho čerpali některé věci, které se v našem filmu objevují. Tím pádem se
nám ten scénář trošku rozkošatěl. Natáčení bylo poměrně náročné až extrémní.
Točili jsme se šestidenním nemluvnětem, ale taky s devadesátiletou paní Zitou
Kabátovou. Točili jsme čtyři roční období, když bylo třeba 36 stupňů nebo taky
mínus dvacet, kdy se nám lámal materiál v kameře a herci nám na place omrzali.
Jaké to bylo pro tebe, po takové dlouhé odmlce znovu režírovat?
Pro mě to byla výzva, látka se mi líbila a to hodně. Díky tomu, že realizace
byla dost nesnadná a komplikovaná, bylo zajímavý neustále překonávat úskalí.
Už jen ty obhlídky, kolik času jsme věnovali tomu najít filmové Želary, protože
v Čechách už takové prostředí vůbec není. Tady nejsou záhumenky, malý políčka,
krajina se tady změnila, zalesnila se borovicema a břízama. Až jsme to našli
na Slovensku ve vesnici, která se jmenuje Zázrivá. Tam to všechno je. Za každou
chalupou se pase kráva a ovce a záhumenky jsou tam všude. Malý políčka jsou
roztroušený všude po kopcích…
Chalupy, které vidíme v Želarech jste tam postavili?
Chalupy pro naši filmovou potřebu, měly ten problém, že skoro u každé dřevěnice,
která by nám vyhovovala, stojí jiný a novější barák. A když už jsme něco našli,
tak na hrozně nepřístupných místech, kde jsme techniku, když zapršelo, nemohli
vyvážet ani traktorem. Byly dny, kdy jsme kamery, lampy a všechny ty věci vyváželi
nahoru za pomocí koňů, jako v devatenáctém století. Tři kilometry do kopce,
abychom vůbec mohli točit. To vlastně pěkně tmelilo štáb a vůbec i místní lidi
se štábem. Jak jsme se furt hrabali z místa na místo, nebylo nic divného, potkat
třeba herce, jak s sebou táhne na plac stativ od lampy. Vůbec všechny profese,
když bylo potřeba, za sebe zaskakovaly, dobrovolně, každý věděl, že na druhej
den zase bude třeba potřebovat pomoc on.
Hlavní chalupu jsme se rozhodli postavit. K tomu nás inspiroval chlapík, který
se nás ptal, jestli nechceme koupit chalupu. Ptali jsme jakou a on ukázal prstem
za sebe na dvůr. Měl ji složenou, trámy očíslovaný. Ale tahle chaloupka nakonec
nebyla dispozičně dobrá, potřebovali jsme jí udělat víc podle našich představ,
víc na míru. Nakonec jsme opravdu rozebrali a koupili starou, rozpadlou chalupu
a z jejích trámů se postavila maketa v reálné velikosti, kde žili naši dva
hlavní hrdinové. Na místě, které nám přesně vyhovovalo, které komprimovalo
s přírodou. Stavěli jsme i interiér, ale to jsme točili v ateliéru, protože
chaloupky jsou vevnitř hodně malý, natáčet tam, by bylo nepraktické.
Svůj štáb jsi sestavil z lidí, které jsi znal jako producent?
Zejména. Ta skládanka se doplňuje. Samozřejmě nejdůležitější jsou autorské
profese. Ty mají dál nějakou představu o složení svých štábů, což se snažím,
je-li to možné, respektovat. Skládali jsme zejména mladý akční štáb, o kterém
jsme věděli, že nebude dýchavičný, protože pro práci v horách byl potřeba docela
velký fyzický fond.
Film Želary je mezinárodní projekt, jaké národnosti se
potkají před kamerou?
Je mezinárodní, protože rozpočet se vyšplhal do výše, která by byla tady v Čechách
neufinancovatelná. Proto jsme sháněli peníze i venku. Ve filmu hrají čeští,
rakouští, slovenští herci a taky herec z Maďarska. Vlastně se nám podařilo
oprášit Rakousko-Uherskou spolupráci. Taky Jan Tříska, který žije dlouhodobě
v Americe a taky herec z Německa.
Film se odehrává za druhé světové války. Je pro příběh
válka důležitá?
Válka je jenom rámec příběhu, sloužící k tomu, aby vůbec mohly nastat mezní
situace, uvěřitelné bez složitě fabulovaných filmových náhod. Mezní situace,
kdy člověk potřebuje změnit svoji identitu a začít úplně od nuly. To se může
stát i dneska. Válka je pro příběh praktická a snadno uvěřitelná, ale válečný
film to není.
Počítal jsi s obsazením Ani Geislerové, představitelky
hlavní ženské role, od začátku?
Od první verze scénáře jsem pochopil, že hlavní postavou musí být vnitřně silná,
zaťatá sveřepá mladá ženská. Do toho mi Aňa okamžitě zapadla svou paličatostí,
tedy a samozřejmě svým bezprostředním hereckým talentem.
Hlavní mužskou roli hraje maďarský herec. Nenašel jsi
v Čechách nebo na Slovensku vhodného představitele?
Byla to strašně strastiplná a dvouletá práce, prostě tady takový typ není.
Ve filmu se objevují herci, kteří dlouho nebyli na plátně
, např. Svatopluk Beneš, Zita Kabátová Jaroslava Adamová či dokonce Iva Bittová
a naopak hvězdy dneška jako Ivan Trojan, Jaroslav Dušek, Miroslav Donutil,
jaký byl tvůj klíč pro jejich obsazení?
Já jsem moc nekalkuloval o tom, jestli herci zrovna teď hrají nebo nehrají.
Někde mně bavilo stavět herce do protiúkolu, jako třeba Mirka Donutila, který
ve filmech prakticky nikdy nevytvořil vyloženě kladnou figuru. Role faráře
v Želarech je vlastně kladná postava a Donutil ji ztvárnil velice plasticky,
nečernobíle. Jindy pro mě byla důležitá fyziognomie, například u postavy kterou
hraje Jaroslava Adamová nebo Iva Bittová nebo brácha. No a u Duška mně zase
bavila představa, že by si do třetice zahrál ve filmu učitele. Bavilo mně,
že pro něj budeme muset najít nějakou novou, neokoukanou polohu, což, myslím,
bavilo i Jardu. Obsazení Zity Kabátové a Svatopluka Beneše, to byla vlastně
taková libůstka, která se přímo nabízela. Strašně mně potěšilo, když jsem se
od nich dozvěděl, že přes tu spoustu filmových rolí, co mají za sebou, v Želarech
hrají vůbec poprvé spolu v jednom filmu… Zkrátka u některých postav jsem se
nebál riskovat a jindy jsem zase chtěl mít jistotu, že mám pevný bod, který
mě nezklame. Potěšil mě v tomto směru Honza Tříska, když přijal ve filmu epizodní
roli, do které jsem potřeboval najít starýho chlapa, kterýmu by divák uvěřil,
že žije s velmi mladou ženou…
Jak se ti podařilo přesvědčit Ivu Bittovou?
Já jsem hlavně hledal typ, který by působil ve venkovském prostředí přirozeně
a tuhle představu Iva úplně a beze zbytku naplňovala. Přemluvil jsem jí tak,
že jsem jí dal přečíst scénář a jí se líbil...
Odkud jste čerpali nářečí, které ve filmu používáte?
S tím nářečím jsme dlouho s Petrem bojovali, jestli ano nebo ne. Mě lákalo
to, že nářečí ještě víc zdůraznilo cizí a vzdálené prostředí, do kterého hlavní
hrdinka přichází. Na nářečí jsem vlastně přišel přes hudbu. Ve filmu je venkovská
svatba, kde místní tančí a zpívají. To byl problém, protože jsem potřeboval
něco hodně syrového a odfolklorizovaného jak v hudbě, tak i v aranži tance…
Želary jsou navíc vesnicí, kde se zastavil čas. A protože se film odehrává
ve čtyřicátých letech minulého století, potřeboval jsem místní zvyky a tradice
posunout ještě o nějaký kus zpátky. Po dlouhém hledání jsme narazili na soubor
Grůnik z Ostravice. Oni právě dělají hudbu tak, aby zněla co nejvíc původně,
jako na přelomu předminulého a minulého století. Stejně tak i tanec. No a nářečí
jsme pak čerpali taky odtud, kde se mluví takzvaně šlonzácky. I když jsme si
ho ve spolupráci s přáteli z Ostravice trochu zjednodušili, aby mu rozuměli
i například patnáctiletí pražáci. Nakonec vzniklo svérázné „nářečí želarské“.
Myslím ale, že to není zas až tak velký podvod, protože zrovna oblast Ostravice
je křižovatka nářečí, kde i dvě vesnice, ležící od sebe pár kilometrů, mluví
trochu jiným nářečím.
A jak to bylo u kostýmů?
Severní část Beskyd od Rožnova nahoru a pak na východ přes hranice se Slovenskem
k Žilině a Malé Fatře tvoří jeden region s velmi podobnou architekturou dřevěnic,
podobným dobovým oblečením, podobnou hudbou a tradicemi. Kostýmy jsou proto
sesbíraný jak ze Slovenska, tak i z oblasti okolo Ostravice. Strašně jsme se
báli, abychom náš filmový venkov nepřekrojovali. Želařské kostýmy, to je taková
směs tradičního oblečení lidí na venkově a prosakujících vlivů z měst, jak
to v té době opravdu bylo. Čerpali jsme hodně z dobových fotek a Katarina Bieliková
si s tím dala obrovskou práci. Byl jsem s tím moc spokojen.
Proč jsi udělal tak dlouhou pauzu mezi tvým debutem a
druhým filmem?
Ta pauza se tak trochu udělala sama. Já jsem za prvé neměl potřebu lidem něco
sdělovat a za druhé jsem budoval svoji firmu Total HelpArt, která potřebuje
neustále okopávat, zalévat, mulčovat a přihnojovat, což zabere hodně času.
Mám-li to trochu rozvést, tak tedy: po revoluci jsem byl spokojen, s tím co
se stalo, tedy, že šli komunisti konečně od válu, že moje děti vyrůstají do
něčeho jiného, než v čem jsem vyrůstal já. V režisérské formě jsem se udržoval
realizací menších věcí, zejména s Divadlem Sklep… To bylo období, kdy tady
v Praze nebylo dobré produkční zázemí. Kam se člověk podíval, podmínky pro
tvořivou práci byly strašný. Já jsem měl touhu postavit si vlastní zázemí,
vlastní produkci a dělat věci nějak jinak, ve větší pohodě, bez stresů, bez
lidí, který koukaj pořád na hodinky.
Brzy se však ukázalo, že soukromou produkci jeden režisér neuživí, protože
produkce stíhá udělat práce daleko víc a na to, aby se uživila potřebuje mít
víc projektů, což mně nutilo čím dál víc do role manažera, takže jsme hledali
a vymýšleli projekty i pro jiné režiséry a to mě čím dál tím víc pohlcovalo.
Producentská práce mě začala bavit. Snažím se ji dělat tvořivě, což myslím
režiséři, se kterými spolupracujeme, umějí ocenit. Nakonec jsme se prokousali
až k celovečerním filmům, jejichž výsledky myslím mluví za sebe samy. A mě
úspěchy naší práce a našich filmů uspokojují, takže bych u toho producentování
chtěl ještě nějaký ten pátek zůstat.
Jak se u tebe vlastně při Želarech kloubila práce producenta
a režiséra?
Bylo to občas trochu těžký. Zvlášť když nám třeba nepřálo počasí a nedařilo
se nám realizovat věci, který jsme udělat potřebovali. Museli jsme improvizovat
a chyběly nám najednou natáčecí dny a stávaly se nám věci, který natáčení prodražují.
Materiálu se vytočilo víc než jsme původně kalkulovali. Doprava byla hrozně
komplikovaná, protože jsme velký kus filmu točili mimo léto a herci neustále
pendlovali mezi placem a svýma závazkama, který měli v divadlech po celý Evropě.
To všechno lezlo do peněz…
Kdy pro tebe byly hory nejkrásnější?
Hory byly nejkrásnější, když mě nezlobily. Hory jsou strašně proměnlivý. Už
při obhlídkách, když jsme našli a nafotili něco, co se nám líbilo, tak za pár
dní to něco vypadalo úplně jinak. Přijeli jsme to něco natočit, ale v jiným
počasí a to něco je najednou všední, ale podíváš se vedle a tam je naprosto
úžasný jiný něco. Tohle nás vedlo k různým improvizacím, podle toho jaké bylo
počasí, přírodní podmínky. Museli jsme se přírodě a prostředí hodně přizpůsobovat.
Dovedl by sis představit, že bys žil na venkově?
Žít na venkově bych asi neuměl a asi ani nechtěl. Mně by tam za chvilku zachvátila
depka. Ten řád ročních období a zavíracích hodin v hospodě a všech těchto věcí,
to by mě za chvilku ubilo.
Jaké publikum chceš oslovit?
Chci oslovit všechny lidi na zeměkouli! Náš film je krutej, krásnej, jímavej
a drsnej a především, doufám, že pravdivej a upřímnej. Snažil jsem se ho natočit
prostě, neokázale, nepomáhat si filmovejma berličkama, ale zároveň vytvářet
co největší prostor pro herce, aby jednotlivé scény bylo možné točit v reálném
čase, aby herci mohli hrát na sebe, aby mohly emoce fungovat přirozeně. Abychom
emoce nevytvářeli uměle nějakýma nájezdama na detaily herců, umělýma slzama
nebo pompézníma zdvihama kamery z jeřábu do přírody.
Ta příroda byla jednou z věcí, kterou jsem se zuby nehty snažil nenechat strhnout.
Chtěl jsem jenom konstatovat, že je. S přírodou jsme vůbec bojovali. Kupříkladu
poslední natáčecí den jsme potřebovali točit pod mrakem, ale bylo úplně vymetený
nebe. Tak jsme šoupali s natáčením. Nejdřív jsme točili od pěti hodin od rána,
abychom využili tu chvíli, než zpoza horizontu slunce vyleze a když pak sluníčko
vylezlo, tak jsme si zkrátka udělali pauzu. Šli jsme na hotel a v pět jsme
se vrátili na plac. Pořád bylo vymetený nebe. Nazkoušeli jsme do foroty zbývající
záběry, postavili jsme kamery a ulehli jsme ve filmový dekoraci a čekali až
budeme moc dál točit. A někdy kolem šestý se objevil na horizontu obrovský
mrak. Zvolna se sunul směrem k nám. Kolem osmý hodiny mrak sluníčko dojel.
To byl signál k nesmírnému pracovnímu nasazení. Narychlo jsme natočili jednu
scénu na tři kamery. Když jsme začali kamery přestavovat, že tu scénu sjedeme
ještě jednou, spustilo se krupobití. Všude bylo během pár vteřin bílo. Klidně
bychom mohli v tu chvíli točit zimní scény. Krajina byla úplně bílá od krup.
No a tak skončil náš poslední natáčecí den. Hory se s námi loučily. Takhle
plakaly a my s nimi…
Ve filmu je hodně mrtvých a zraněných, to jste čerpali
z předlohy nebo naopak jste něco potlačili?
Předloha Květy Legátové je hodně naturalistická. Odmyslí-li si čtenář literání
slovesnost, zůstane velmi drsná slupka. Ale na drsné slupce jsme se nepásli,
respektive jsme ty drsný věci nepatetizovali. Snažili jsme se jen konstatovat
přirozený fakt nelehkého života a absurdního konce v době a prostředí, kdy
se náš příběh odehrává. No a pod tou drsnou slupkou se samozřejmě ukrývá i
kus romantiky v milostném vztahu hlavních hrdinů…
Poprvé jsi režíroval svého bratra, jaká to byla práce?
Krásná, brácha je v úžasný formě a obrazy, který s Aňou vytvořil... Pár, co
představovali, je oba bavil, až jsme si říkali, že je škoda, že mají spolu
jen tak málo natáčecích dnů. Bavilo by mě dělat film, kde oni dva by hráli
třeba gangstery, to by jim, myslím, šlo pěkně…
Pod Trojanovým vedením (ať režijním či ve funkci výkonného producenta) Total HelpArt v následujících letech realizoval pro Českou televizi:
TV filmy:
„Velbloudi jdou nocí tajůplnou“ (režie O. Trojan, 1993)
„Historky od krbu“ (cyklus osmi filmových povídek, režie Ondřej Trojan, Tomáš
Vorel, Zdeněk Tyc, Václav Koubek… 1994, 1995)
„Pumelice lesní moudrosti“ (režie O. Trojan, 1997)
„Multikár Movie Show“ (režie O. Trojan, 1998)
„Wartburg Movie Show“ (režie O. Trojan, 1999)
Dokumentární filmy:
„Totální velbloud Kryštofa Trobáčka“ (umělecký dokument o životě a díle pražského
výtvarníka, režie O. Trojan, 1992)
„Pražská 5 z Vídně do Akropole“ (dokument o divadelním, výtvarném a hudebním
společenství Pražská 5, režie Petr Nikolajev, 1995)
V téže době zrealizoval Trojan pod vlastní společností Total HelpArt i několik desítek hudebních videoklipů a reklamních spotů.
Od konce 90. let se Trojan věnuje zejména činnosti filmového producenta. V koprodukci s Českou televizí tak přivedl na svět úspěšný Hřebejkův celovečerní film „Pelíšky“ a o rok později další Hřebejkův film „Musíme si pomáhat“. V témže roce se producentsky podílel na novém celovečerním filmu Tomáše Vorla „Cesta z města“.
V letošním roce na jaře uvedl jako producent do kin film Jana Hřebejka a Petra Jarchovského – Pupendo, který opět trhá rekordy návštěvnosti v českých kinech. V současné době Trojan – kromě práce na Želarech – intenzivně připravuje nový film Jana Hřebejka Horem Pádem, který se začne natáčet už toto léto.
