Oscar? Pár vteřín beztíže!
Necítím hrdost na tuto zem!
Udílení Oscarů? Dlouhé čekání!
Režisér Ondřej Trojan o udílení Oscarů, Českých lvů a pocitu národní hrdosti.
"Už v Americe den po Oscarech jsem předvídal, že nám doma při Českých lvech vyprášej kožich," říká Ondřej Trojan, režisér a producent filmu Želary. Tento snímek měl minulou sobotu šanci získat jedenáct lvů, nakonec ale získal jen dva. Jaké jsou pocity Ondřeje Trojana? A jak se cítil coby přímý účastník v klání o Oscary?
Jedenáct nominací a jen dvě sošky. Zklamání?
Říkat, že bych nebyl zklamaný, by byla lež. Nicméně už v Americe po Oscarech jsem předvídal, že nám tady vyprášej kožich. Ale jsem v pohodě, žádná tragédie to není. Nám to neublíží a Nudě to pomůže. Být na vlnách euforie dole je dobrý, protože víte, že vás nějaká další vlnka zas vynese nahoru a Želary ještě neřekly své poslední slovo. Navíc máme před sebou premiéru Hřebejkova Horem pádem.
Proč jste to čekal?
Protože v hlavních kategoriích proti sobě stály stejné tři filmy. Věděl jsem, že Želary a Pupendo si navzájem požerou hlasy a třetí vzadu se bude smát. Když sošku nezískal Petr Jarchovský, který byl v kategorii nejlepší scénář nominován za Pupendo i Želary, bylo jasné, že už na pódium nevylezeme. Dost už bylo Total HelpArtu, Želar a Pupenda...
Prosím?
Taky mám tendenci nadržovat outsiderům tam, kde jsem nerozhodný.
Lví večer mně bavil včetně moderování Martina Zbrožka a bavil jsem se nakonec i výsledky. Je hezké, když má národ o čem diskutovat.
Jen mne mrzely reakce od Čestmíra Kopeckého, který řekl, že to dokazuje, že může vyhrát i malý nezávislý film oproti snímkům, které stojí stamiliony. Jednak Želary nestály stamiliony, ale jen něco málo přes 50 milionů. A nezávislost... Nuda v Brně vznikla ze stejných finančních zdrojů, kde jsem je spolu s Barrandovem sháněl i já. Jenom jsme tomu věnovali tři roky, hledali jsme i v zahraničí a taky jsme do Želar vrazili nemalé vlastní finance.
Pokud o nějakém filmu můžu říci, že je fakt nezávislý na grantu i jakékoliv televizi, je to Mazaný Filip. Za to skládám Václavu Marhoulovi hlubokou poklonu.
Jaké filmy jste letos nominoval coby člen akademie?
Letos jsem nevolil, bylo by to nefér. A navíc mě prezidium akademie naštvalo tím, že zrušilo kategorii kostýmů a celou výtvarnou složku smrsklo do jakési těžko identifikovatelné ceny "Výtvarný počin".
Řekl byste, že vyhrál nejlepší film?
Já nemůžu být objektivní. Nechci se vyjadřovat ke kategoriím, které se mne osobně dotýkají, včetně scénáře, hudby, kamery, střihu... Ale neodpustím si pichlavost ke kategorii mužský herecký výkon v hlavní roli. Při vší úctě k Janu Budařovi, určitě z něj vyroste úžasný herec, hrál v celém filmu jednu scénářem předepsanou notičku jakéhosi roztomilého joudy. Vyhrála dle mého soudu joudařina nad herectvím Bolka Polívky i Gyorgy Cserhalmiho. Oba dva byli lepší. Při té příležitosti jsem si vzpomněl na Tatianu Vilhelmovou, která byla 3x nominována za pokaždé vynikající herecké kreace a Lva nemá ani jednoho. Někdy je ta Lví loterie do značné míry i krutá.
Nebyla nakonec producentská chyba, nasadit v jednom roce Pupendo i Želary?
Prostě se to potkalo. Navíc jsme ještě koprodukovali Kruté radosti, kterým jsem také držel palce. Kdybych si říkal, že musíme přibrzdit a dělat jen jeden film ročně, třeba by to byla škoda.
Sháněl jste se po informacích, kolik hlasů kdo získal na druhém a třetím místě?
Vůbec ne.
Není škoda, že se neví, s jakým náskokem nebo jak těsně kdo vyhrál?
Nevím, jestli je lepší to vědět nebo nevědět. Třeba u Oscarů by mne zajímalo, o kolik jsme s Barbary prohráli. Ale pravidla jsou taková jaká jsou a asi je to tak dobře. Spíš si myslím, že by se Lvi měli posunout o měsíc dozadu. Předávat je po Oscarech je blbost. Barbaři vyhráli měsíc před oscarama v Paříži spoustu Césarů a byla to pro ně v USA obrovská reklama.
Líbila se vám Nuda v Brně?
Jo. Myslím, že jsme prohráli s dobrým filmem, při jeho sledování jsem se velmi dobře pobavil. Zvlášť bych vyzdvihl výkon Mirka Donutila a formální zpracování filmu. Ne že by bylo objevné, ale v duchu šedesátých let, bylo to všechno příjemně malé a skromné. Ale takových filmů je tady víc. Vedle nového Hřebejkova filmu Horem pádem jsem zvědavý, jak diváci přijmou film Mistři, jehož pracovní projekce se mi velmi líbila.
Na Mistrech se podílíte?
Ne ne ne, vůbec.
To je zvláštní, dělat reklamu konkurenci. Mistry při vyhlašování Českých lvů pochválil i Jan řebejk.
My jsme fanoušci toho filmu. Mimochodem, také v něm hraje Jan Budař a je tam výborný.
Českého lva za nejlepší loňský film získala Nuda v Brně, ale do klání o Oscara byly poslány Želary. Jak tohle vnímáte?
Od těch dvou hlasování uběhlo půl roku, změnily se nálady a názory akademiků. Třeba chtěli Nudu v Brně zviditelnit, čemuž docela rozumím. Letos bylo na Oscary nominováno 56 neanglicky mluvených filmů, nejvíce v historii. Šance dostat se do nejužší pětice byla 1:11. Povedlo se. To je naše satisfakce a taky fakt, že půl roku po premiéře tady v Čechách jsme v návštěvnosti kin stále v top 10 a očekáváme půlmiliontého diváka.
Jaký je oscarový ceremoniál z pohledu účastníka, když jde po červeném koberci, sedí v sále?
Byl jsem tam podruhé. Když jsme tam jeli poprvé s Musíme si pomáhat, cesta v limuzíně trvala dvě a půl hodiny, než jsme se prokodrcali na naše místečko. Letos jsme cestu od hotelu na červený koberec u Kodak Theatre zvládli za třicet minut. Člověk si od momentu kdy vyleze z auta připadá jak nějaká tenisová hvězda, fanoušci tam strašně ječí, natahují se po lidech, fotografové řvou. Tedy ne na nás, my jsme nikoho nezajímali. Ostatně, devadesát procent lidí zajímají jen herci a pár profláknutých a známých režisérů. Ale i tak je příjemný pocit se po tom 400 metrů dlouhém koberci projít.
To vás opravdu nikdo nechtěl fotit, nežádal autogramy? To muselo být smutné, řekl bych.
Tohle jsme si užili v pátek večer, kdy Akademie předávala nominační archy. To byl velmi příjemný večer, kde bylo asi 500 hostů, pro nás velmi zajímavých, protože to byli akademici, producenti, herci a ostatní lidi, kteří se zajímají o neanglicky mluvený film. Když jsme tam přicházeli, také tam byla spousta novinářů. Tedy ne dva tisíce, ale třeba 60, ale zase měli zájem o nás, udělali jsme tam několik rozhovorů, všichni si nás fotili. I kobereček tam byl, asi tak třicet metrů dlouhej...
Vstoupil jste do divadla a našel si své místo?
Dá se to tak říci. Našel jsem si místo, černý koberec hanby, kde se smí kouřit, což je můj odporný zlozvyk, zejména když jsem nervózní. Strávil jsem tam podstatnou část udílení Oscarů a učil se děkovnou řeč. Je zajímavé, že většina těch, kterých se udílení dotýká, tráví většinu času v zákulisí. Tedy krom těch největších hereckých hvězd, které sedí vepředu, jsou na ně namířeny kamery a ony tam musí protrpět celé ty hodiny.
Ale vždyť při udílení je vždy celý sál narvaný k prasknutí!
Když kdokoli vstane z křesla, okamžitě vyskáčí komparzisté a prázdná místa zaplní, aby sál pořád vypadal plný.
Když byla vyhlášena ta vaše pětice a čekal jste na ortel, jaký to byl pocit? Co jste zažíval? Bušilo vám srdce? Nebo se naopak zastavilo?
Je to pár vteřin beztíže. Najednou máte úplně prázdnou hlavu. Když se neozvalo Želary, měl jsem zvláštní směsku pocitů. Spadla ze mne tíha, že nemusím jít na pódium a na druhou stranu se dostavilo velké okamžité zklamání... Jakmile to bylo možné, vypadl jsem odtamtud, finále večera už jsem vůbec nesledoval, letošní ročník byl zoufale nenapínavý, všechno vyzobali jak je Aňa přezdívala - Lord of the Drinks.
Vyhlašování se zúčastnil i scénárista Petr Jarchovský. Ovšem v rozhodující chvíli v křesle nebyl. Proč?
Ztratil nervy a odešel ze sálu. Vyhlašování naší kategorie sledoval ve foyer u televizoru. Vedle něj stáli dva cizí lidé a špitali Želary, Želary! Díky přítomnosti Ani nás akademici, kteří film viděli, poznávali, což bylo fajn, to jsme si s Musíme si pomáhat, kde jsme byli bez herců, neužili. Aňu například během ceromoniálu, při čekání až bude během komerční pauzy moct do sálu, oslovil nějaký chlapík s tím, že Želary viděl dvakrát a že Aňa je úžasná herečka. Vedle ní v tu chvíli stála Julie Roberts a moje žena Bára.
To jsou drobnůstky, milé pocity, které si nekoupíte. Ty pak i to zklamáníčko hodně obrousí. Nakonec, zástupci distributora ze Sony Classics byli z nevýhry Želar zklamanější než my. Oni ve vítězství věřili.
Po Oscarech jste vyrazili na mejdan?
Tradice mejdanů pořádaných hollywoodskými Studii padla po 11. září kvůli bezpečnostním předpisům i z piety. Teď se mejdany konají v sobotu večer před Oscary a je to hrozná nuda. Všichni si tam akorát říkají, ať nám to zítra dopadne.
Po Oscarech jsme šli na bál, kde Aňa byla jak ryba ve vodě a vyřídila tam pozdravy všem slavným hercům a pozdravila se se svým oblíbencem Benicio Del Torem. Ale protože jsme měli málo lístků, koukali jsme odtamtud co nejdříve vypadnout a potkat se zbytkem naší partičky. Zakončili jsme to stylově česky. Nastoupili jsme do limuzíny, ta se rozjela a zakouřilo se jí z motoru.
Také jste, jako Aňa, zdravil své oblíbence?
Ne ne, nejsem takový zaťatý fanoušek amerických herců. Ovšem sliboval jsem si výlet přes poušť do San Bernardina, což je městečko za Los Angeles. Je to rodiště Franka Zappy, mého velkého oblíbence. Nakonec na to ale nedošlo, jeli jsme na pobřeží do Malibu, kam nás Honza Tříska pozval na oběd.
Vyrazit na Oscary, jak jste to líčil, neznamená jen se zúčastnit vlastního předávání.
Pro režiséra je to docela vyčerpávající výlet s mnoha formálními akcemi, pracovními snídaněmi i obědy…Ovšem například sympozium režisérů bylo velmi milé. V auditoriu bylo asi 500 diváků, člověk tam dvě hodiny sofistikovaně klábosí, proč a jak jeho film vznikal, jak se mu líbí Hollywood a jestli tam chce točit.
Chcete?
Neusínám s myšlenkami, že pokud tam nenatočím film, můj život ztrácí smysl. Nicméně kdyby o mne měl Hollywood zájem včetně mého štábu, tak bych se tomu nebránil. Docela se mi tam líbí. Ale musel jsem oponovat kolegům, kteří si pochvalovali, kolik bezvadných herců je v Americe a s jakým nedostatkem kvalitních představitelů se potýkají ve svých domovinách. U nás v Čechách mámě hodně dobrých herců a některé bych bez okolků dopravil do Ameriky s sebou.
A po udílení už jen mejdánek, výlet a domů?
Ještě jsme byli pracovně podívat na American Film Market, což je obrovský filmový trh. Želary se tam nabízely do prodeje a uzavřelo se tam hodně kontraktů. Budou promítány podobně jako Musíme si pomáhat v kinech na mnoha místech světa.
Kde všude se budou promítat?
Zatím jsou uzavřené kontrakty skoro pro celou střední a jižní Ameriku, Austrálii a Nový Zéland, Malajsii, Taiwan..., rozjednány jsou kontrakty s Japonci, Velkou Británií a některými dalšími státy v Evropě… Film ještě budeme nabízet v Cannes...
Kdy bude americká premiéra?
Přiznám se, že to datum ještě nevím. Kdybychom bývali toho panďuláka dostali, už by to bylo jasné, lidé ze Sony by s uvedením spěchali. Bude to někdy v květnu až červenci. Je třeba film naprogramovat a postarat se o propagaci.
Když tak úspěšně prodáváte film do zahraničí, už se vám vrátila investice?
(Pobavený smích) Ta se nikdy nevrátí. To by se musel stát zázrak a v Americe by na Želary muselo přijít dva miliony lidí.
To z prodeje do zahraničí nejsou žádné velké peníze?
Představa závratných částek je lichá. Většinou za jednotlivé kontrakty získáte tak desítky tisíc korun. Samozřejmě jsou ovšem státy, například USA nebo Japonsko, kde jsou příjmy zajímavější.
Nepředpokládáte dva miliony diváků v Americe. O kolika sníte?
Musíme si pomáhat tam vidělo asi 200 tisíc diváků, to je pro mne meta. Uvidíme, reakce jsou zatím velmi povzbuzující.
Když slyšíte chválu, neprobouzí to ve vás touhu zase točit?
Říkám si, že ano, ale ještě nevím co, kdy. Může to být za další tři, čtyři roky. Ale něco ještě natočím.
Nebo za dvanáct třináct let, kolik uběhlo od vašeho předchozího filmu Pějme píseň dohola?
To snad ne. Ale také záleží, jak se budou domácí filmy financovat, situace se naším vstupem do Evropské unie pro nás, české filmaře, výrazně zhorší. Vím, že lidé už jsou asi na naše nářky alergičtí, ale je těžké být v klidu, když jinde v Evropě zákony kulturu podporují. Pořád nechápu, proč tady se to nedaří. Možná každý úspěšíček, který se tady podaří, absurdně hází těmto snahám klacky pod nohy. Ono to vypadá, že nám nic nechybí.
Nerozumíte tomu. A jiným rozhodnutím vlády a parlamentu rozumíte?
Ne. A ani se radši nesnažím do toho proniknout. Vlastně v Americe jsem si uvědomil strašnou věc: Cítil jsem tam pociti na to, že jsem Čech. Ale pocit hrdosti na to, že jsem občan České republiky, se nedostavil. Buďto je něco špatně ve mně, nebo v tom, jak ten náš stát vypadá. A já osobně cítím, že chyba je mimo mne.
Mimochodem, český prapor na limuzínu vezoucí nás k Oscarům tam nalepili Američané.