Želary nejsou pelíšek
Režisér Ondřej Trojan stvořil české hrdiny, kteří se umí bránit
Ondřej Trojan se do české kinematografie zapsal hlavně jako producent diváckých hitů Pelíšky a Pupendo, nyní se ale po třinácti letech vrací na post filmového režiséra. Jeho dlouho očekávané Želary, natočené podle dvou literárních předloh spisovatelky Květy Legátové, mají premiéru tento čtvrtek a už teď můžeme bez nadsázky mluvit o jedné z filmových událostí roku.
Sama mezi horaly
Osudy Čechů za druhé světové války dokáží dobře vypovídat o nešvarech zdejší
společnosti a revidovat ideologicky pošramocenou historickou reflexi našich
dějin, není tedy divu, že jsou po roce 1989 mezi filmaři vcelku populární.
Zejména úspěch filmu Je třeba zabít Sekala režiséra Vladimíra Michálka odstartoval
v polovině 90.let hned několik takových projektů, v nichž dramatický protektorátní
život ale většinou pouze vytvářel kulisu pro romantický příběh (Pramen Života,
Musíme si pomáhat). Nebylo to ono. Zatímco Je třeba zabít Sekala ztroskotalo
na topornosti a křečovité snaze o westernové drama, Musíme si pomáhat navázalo
na značně protivnou normalizační tradici glorifikace uťápnutých českých
hrdinů, jejichž slabosti jsou odpuštěny předem. Současný Trojanův film nemá
sice takové formální kvality jako vrcholy českého "válečného"
filmu let šedesátých - Němcovy Démanty noci nebo Brynychův A páty jezdec
je strach - v mnoha aspektech na ně však navazuje. Želary se vracejí ke
střízlivému a promyšlenému vyprávění, jehož výsledkem není zviditelnění
autora ani urputná interpretace historie, ale živý a celistvý obraz tehdejšího
světa.
Příběh začíná v roce 1943, kdy nedostudovaná lékařka Eliška (Aňa Geislerová)
opouští Brno a spolu s ním i svojí starou identitu, aby si po prozrazení
jednoho z aktivistů domácího odboje zachránila život. Její milenec Richard
(Ivan Trojan) pro ni najde úkryt hluboko v horách ve vesnici Želary, odkud
pochází jeden z jejich pacientů. Sebevědomá a emancipovaná Eliška, nově
překřtěná na Hanu, je tak odkázána na pomoc nevzdělaného a drsného horala
Jozy (György Cserhalmi), kterého si dokonce musí vzít za muže.
V novele Květy Legátové je příběh sbližování s cizím mužem a životním prostorem
vyprávěn pomocí vnitřních monologů hlavní hrdinky. Svět sledujeme jejím
pohledem, který nás informuje jen o zlomku dějů kolem ní, zato však s velkou
psychologickou hloubkou vykresluje drama ženy, nucené přebudovat svůj pohled
na svět.
Scénárista Petr Jarchovský tuto vnitřní rovinu upozadil a zvýraznil naopak
vnější dramatické okamžiky a popis prostředí. Tímto tahem příliš zredukoval
psychologický profil obou hlavních postav. Nedozvíme se téměř nic o Jozově
pohnutém dětství, velmi zjemněna je také sexuální rovina celého příběhu.
Zmizí scéna prvního, ještě vystrašeného a odevzdaného sexuálního kontaktu
s Jozou, která je pro hrdinčin vývoj tak důležitá. Nedojde ani k zásadní
konfrontaci Eliščiných partnerských vztahů, která jí v předloze pomůže dozrát
z naivní studentky, podléhající svodům zkušeného a elegantního milence Richarda,
do zralé ženy, vážící si upřímného a něžného vztahu s manželem Jozou, kterým
z počátku tak pohrdala.
Více než na vnitřní vývoj hrdinky je filmový příběh zaměřen na její vztahy
s novým světem. Patrné je to například v jedné z přidaných scén. Eliška
zažívá po dlouhé době pocit radosti ve chvíli, kdy Joza s ostatními chlapy
dokončí novou podlahu jejich domu. Paprsky světla dopadají na ohoblované
trámy, místností se vznáší jemný opar dřevěného prachu a žena si teprve
nyní plně uvědomuje, jak moc je závislá na pomoci druhých. To co režisér
oželel na vnitřní psychologii, musel divákům vynahradit jinde.
Ondřej Trojan není klasickým autorským filmařem s vyhraněným rukopisem,
nepokouší se o žádné formální experimenty. Naopak - jeho způsob vyprávění
je vlastně tradiční. To, co Želary povyšuje nad většinu ostatních současných
českých filmů je však velká pečlivost a citlivost, s jakou si režisér vybral
své spolupracovníky, herce, lokace, nářečí, hudbu. Trojan spolu s kameramanem
Asenem Šopovem želarskou krajinu modelují prostřednictvím nenásilných panoramat,
jízd kamery a výtvarně neotřelých záběrů, které mají daleko do manýristických
klišé ostatních retro filmů, jakým bylo například Kuře melancholik. Čím
méně na sebe kameramanská práce strhává pozornost, tím více se do popředí
dostávají herci, zejména excelentní Aňa Geislerová a Maďar György Cserhalmi
v hlavních rolích. Režisér umí želarské děje přesvědčivě zinscenovat i do
velkých celků - emocionálně silné sekvence svatby, práce na pile nebo závěrečné
obrany posledního úkrytu před Rusy, polorozpadlého mlýnu uprostřed bažin,
tak výborně odrážejí vnitřní živelnou energii místa.
Konec vesnice
Ačkoli je Ondřej Trojan spíše poctivý vypravěč než experimentátor, který
by si pohrával s filmovými a společenskými konvencemi, jeho příběh se dotkl
i několika horkých historických témat. V samém závěru filmu dochází stejně
jako v knize ke střetu mezi ruskými vojáky a želarskými vesničany. Toužebně
očekávaný konec války se tu proměňuje v krvavou řež, jejíž příčinou je pokus
ruského osvoboditele o znásilnění jedné z místních žen. Legátové naturalistický
popis urputných bojů Trojan sice zmírnil a navíc Rusy rozdělil na "zlé"
přiopilé partyzány a "hodné" řádné vojáky, kteří celou situaci
urovnají, i přesto je obdivuhodné, s jakou razancí snímek bortí letitý mýtus
českého filmu o bezproblémových vztazích mezi Rudou armádou a osvobozovanými
obyvateli. Příjemné je i to, že želarští v průběhu celého filmu prokazují
velkou míru osobní statečnosti. Trojan se scénáristou Jarchovským už v Hřebejkově
poslední trilogii prokázali až mateřské pochopení pro vychytralé švejkovské
postavičky, a není tedy špatné vidět jejich film o všedních hrdinech, kteří
jsou ochotní bojovat pro druhé až do posledního dechu.
Působivá je také krátká závěrečná sekvence filmu, ve které se Eliška vrací
(snad na začátku šedesátých let) do Želar. Její škodovka se proplétá serpentinami
silnice mezi opravenými zděnými chalupami se zánovním brizolitem. Želary
náhle přestaly být uzavřeným prostorem, úzce spjatým s přírodou a tradicemi,
ale staly se další komunisty zdecimovanou vesnicí. Neuvěřitelně silné záběry
mají velikou informační hodnotu a výmluvně symbolizují ničivé změny ve struktuře
české vesnice po roce 1948.
Trojanovy Želary neznamenají zásadní zlom v české kinematografii, přesto
jsou po delší době prvním českým filmem, kde je bravurní práce celého štábu
podřízena vyprávění silného, promyšleného a hlavně přesvědčivého příběhu,
jenž v sobě navíc odráží stopy tragického dvacátého století. Díky tomu mají
šanci stát se filmem evropského formátu.
Přemysl Martinek
Autor studuje filmovou vědu na FF UK