Ondřej Trojan: Radši vzadu tahám za nitky
Bratr Ivan o něm tvrdí, že je citlivý realista. Režisér, producent a herec Ondřej Trojan se radši prohlašuje za flákače, kterého nikdy nebavilo "budovat" světlé zítřky, zato měl smysl pro recesi a volnost. Do natáčení filmu Želary, který měl před pár dny premiéru, se však zakousl s obdivuhodnou vervou.
Je výhodou nebo nevýhodou točit film a být zároveň producentem?
Každá zkušenost je výhoda. I když musím říct, že kdybych byl zkušenější,
asi bych se podruhé do tak náročného projektu jako producent nepouštěl tak
střemhlav. Producentská půlka mého já nabádala počkat, až seženeme víc peněz,
ale to by se zas tý režisérský půlce sesypala celá parta nasmlouvanejch
herců a nažhavenejch spolupracovníků, energie by vyprchala…
Hodně vám producent ve vás kecal při natáčení do režisérské práce?
No tendence byly. Ale při natáčení na to neměl moc času. Šestnácti,
sedmnáctihodinové natáčení v horách vás uondá. To si ten režisér většinou
někam stranou sedl a snažil se vygumovat hlavu. A před usnutím si do ní
ještě nastrkat věci kvůli dalšímu natáčecímu dnu a tak to šlo pořád. Jen
v řídkých chvílích docházelo k tomu, že se hádala duše s tělem…
Kdo vyhrával?
Většinou režisér. Jinak to ani nešlo. To by se musely určité věci škrtat
a filmu by to neprospělo.
V roce 1989 jste debutoval filmem Pějme píseň dohola, pak jste se na dlouho
jako režisér odmlčel.
Proč?
Ještě před revolucí byla vidět jistá snaha nějak obměnit generaci filmařů,
která do té doby hodně točila. Vorel natočil svou Pražskou pětku ještě za
"totáče", což byl na tu dobu nevídaný film. I já měl smlouvu na
Pějme podepsanou ještě za komunismu. Jenže přišla revoluce a s ní hlad po
amerických filmech, české filmy byly v pozadí. Pějme píseň dohola v tom
distribučním blázinci roku 1991 v kinech trochu zapadla. Což mému kreditu
režiséra moc neprospělo. Nabídky se nehrnuly a mně popadla chuť založit
si svou produkční společnost. Zkušenosti s těmi, které jsem poznal třeba
v televizi, mě neuspokojovaly.
V čem?
Nebavilo mě dělat s lidmi, kteří koukají ustavičně na hodinky, nebo
které mi někdo nahoře přiděluje. Chtěl jsem si vybrat sám pracovníky, a
takové, jež bude práce bavit. Systém práce známý za socíku dlouho ve filmu
a hlavně v televizi přetrvával (ostatně, on přetrvává v jistém směru dodnes…),
a to jsem odmítl respektovat.
Jste připraven na úspěch?
Jsem připravenej na leccos. Sláva a úspěch ale asi není to hlavní.
V každém případě vystoupíte z pozadí, kde jako producent, málo platné,
přebýváte.
Ale to je jen taková představa sedmé velmoci, že člověk získá úspěch
tehdy, když je zmedializovaný a on bude rád, jak bude všude vidět. Mně naopak
velmi vyhovuje stát v pozadí.
Proto jsem se ptala, zda jste připraven. Je na vás znát, že stojíte
radši stranou. Teď se při rozhovoru taky schováváte za černé brýle…
Asi jo. Jsem radši vzadu, tahám za nitky a mám v tichosti věci pod kontrolou.
Sedí mi to víc, než abych byl mediálně vystrčenej.
Takže se po Želarech zase vrátíte k produkci nebo naopak zkusíte tiše
točit něco dalšího?
Nevím. Látka Želar si našla mě, ne já ji, pohltila mě a já ji moc chtěl
dělat. Teď je hotová,film už mi coby režisérovi nepatří, patří producentům
a ti si s ním poradí. Jestli za půl roku budu mít znovu chuť něco režírovat,
nevím. Je na to moc brzo.
Měl jste jako producent snazší pozici, když jste hledal k Želarům koproducenty?
Barrandov stál u zrodu tohoto filmu, měl k látce nakoupená práva a chuť
k realizaci. Věděli jsme, že musíme vytěžit všechny zdroje, které u nás
máme. Českou televizí počínaje. A protože ani ty pro zafinancování filmu
nestačily, obrátili jsme se do zahraničí. Proces shánění peněz trval tři
roky.
Máme už dost dobrých producentů, které český film potřebuje?
Máme. Včetně mladých začínajících. Existuje zajímavá konkurence a současný
český film si v skromných podmínkách svými výsledky stojí nad evropské poměry.
To by vám v Americe řekl každý. Zatímco v Evropě ne, Evropa je zbytečně
nafoukaná a sebestředná.
Želary byly zjevně velká kláda. Točili jste celý rok, všechna roční
období, vysoko v horách. Kde jste bral energii?
Z toho filmu. To byla velká radost. Je fakt, že problémy byly. V průběhu
natáčení nám otěhotněla rakouská herečka, před jarní etapou porodila, takže
jsme museli pokračovat o měsíc později, než se plánovalo. Zbylo míň času
na postprodukci, jeli jsme vysloveně nadoraz. Cítím dloužek hlavně kvůli
rodině, protože kluci si mě užili během léta sotva půlden.
Proč si vás vlastně Želary získaly?
Vždycky říkám, že jsem intuitivní člověk. Řídím se podle toho, jestli
mě látka zaujme, strhne, osloví. Pak teprve domýšlím důsledky, zda jde realizovat
a jaký bude mít komerční dopad. První pocit u Želar byl, že mě totálně odzbrojily.
A to jsme do scénáře vtělili ještě pár postav z povídek, které nám původně
paní Legátová vůbec nechtěla dát. Říkala, že to jsou takový obyčejný povídky.
My jsme si je s Petrem Jarchovským přečetli a padli jsme.
Do hlavní mužské role jste obsadil maďarského herce Györgyho Cserhalmiho.
Bylo těžké jej získat?
Ani ne. Maďarský film je teď v tak velkém existenčním průšvihu, že se
u nich moc netočí. Cserhalmimu se navíc scénář velmi líbil. Musím říct,
že práce s ním byla nesmírně zajímavá. Asi až do konce pro nás zůstal tajemným
člověkem. On téměř nerozkrývá své nitro, moc nemluví, takže Aňa Geislerová
mu začala říkat Indián. Na každý den byl perfektně připravený a velmi disciplinovaný.
Občas mě překvapil nápady, které vymyslel na první klapku. Ve střižně jsme
pak toto první jetí často použili.
Jak jste se domlouvali? Anglicky?
Ne. On neumí jinak než maďarsky. Takže přes tlumočníka.
Nebylo pro vás rušivé komunikovat přes třetího člověka? Přece jen vysvětlovat
určité nálady, rozpoložení postavy…
Nebylo. Je fakt, že Aně to zkraje trochu vadilo - měla pocit, že by
za ním aspoň měla odjet do Budapešti a dát si s ním kafe, aby se poznali.
Ale protože jeho figura vlastně má být ve filmu svým způsobem tajemná a
mlčenlivá, bylo nakonec dobře, že na nás tak působil i v civilu. On se vždycky
včas na place zjevil, seděl někde v koutě, čekal, až na něj dojde řada,
řekli jsme si, co po něm chci a on to odehrál a zase si sedl a mlčel. Byl
pro nás všechny skutečným Jozou.
Od začátku jste myslel na něj?
Kdepak. Hledání herce do téhle role bylo naprostým zoufalstvím. Chtěl
jsem neotesanýho chlapa s krystalicky dětskou duší. Aby působil bezbranně
a přitom byl silný. V Čechách tyhle záhadný chlapíky hraje skvěle Schmitzer,
jenže ten už je profláknutej. Já chtěl pro české diváky v postavě Jozy kus
neznáma. Na Slovensku tvrdí muži bývávali, ale dnes už taky nejsou. Tak
jsme prošli kus Evropy. Hledali jsme v Rakousku, Německu, Estonsku, Ukrajině,
Litvě. A nic. Až jsme kápli na něj. Jel jsem se podívat na jedno jeho divadelní
představení a bylo to jasný.
Váš film připomíná záběry krajiny a příběhem těžkého horského života
starší slovenské filmy, vlnu kolem Jakubiska, Trančíka apod. Bylo vaší ambicí
vyprávět tímto způsobem?
Ne, neinspiroval jsem se u nich. Myslím, že Želary jsou obyčejnější,
ne tak poetické. I když je pravda, že jsme s kameramanem Asenem Šopovem
měli s krajinou potíže. Je krásná, malebná, ale pocit z ní v příběhu měl
být spíš o chudobě, špíně, drsnosti. Záměrně jsme se snažili točit ji ošklivou.
Ale ona se nám tam stejně nakonec dostala ve své kráse sama.
Neměl jste nikdy krizi a chuť to zabalit a jet domů?
Bylo zvláštní, že natáčení v horách nám všem určilo jakýsi jiný rytmus
a existenci. Byli jsme špinaví, rozcuchaní, unavení, ale nijak nám to nevadilo.
Naopak to jakoby zvedlo lidské kvality. Navzájem jsme si pomáhali, kdekdo
nosil prkna, lampy, protože zrovna nebylo víc rukou, tlačil vůz apod. Táhli
jsme za jeden provaz, pořád spolu, večer seděli v jednom kruhu, stíraly
se rozdíly, bylo jedno, jestli je někdo hvězda nebo poslední rekvizitář.
Skoro to splývalo s filmovým příběhem - překonávali jsme překážky hor. A
to vás strašně napumpuje. Jsem za tu pospolitost celému štábu strašně vděčnej,
bez ní by ten film nebyl.
Želary mají silný příběh s krásnými postavami. Vy jste je obsadil hodně
napříč škatulkami českých herců. Byl to záměr?
Známé herce jsem chtěl do prostředí města, neznámé nebo méně známé tváře
na venkov a do hor - aby to korespondovalo s náladou a syrovostí. Ale musím
k tomu podotknout, že mám k hercům takový zvláštní vztah. FAMU jsem studoval
v 80. letech a tehdy jsem cítil velkou neúctu vůči hereckému potenciálu,
který tu byl. Nebavilo mě točit s lidmi, kteří dělali jak na běžícím pásu
věci pro televizi a podepisovali antichartu, což se samozřejmě netýkalo
všech. Většinou jsem pracoval s herci z divadla Sklep nebo s neherci. V
90. letech chvilku trvalo, než jsem získal k normalizačním hercům úctu,
než jsem si dokázal všímat jen jejich profesních kvalit. Když jsem četl
Želary, bylo mi jasné, že jde o herecký film, kde se neobejdu bez velkých
herců. Že musí být dobří a přesvědčiví.
Vy sám ale pocházíte z herecké rodiny. Otec i bratr jsou herci a nijak
malí…
O to absurdnější je to, co tu vyprávím. I když tatínek si s těmito věcmi
nikdy nijak nezadal. A totéž platí o bráchovi Ivanovi.
Fakt, že geny vás stejně dostaly, asi nevyvrátíte. Ostatně, taky sám
hrajete.
Ale jo. Víte, exhibice mi nevadí, ta asi někde v genech bude. Nemám
rád takovou tu pozornost u stolu. Ale když vylezu na pódium a dole sedí
stěna lidí, docela rád se předvádím. Sklep mi dal spoustu úžasnejch zážitků
- a když se ohlížím zpátky, vidím, že můj zájem o hraní a divadlo vyvěral
vždycky víc než z rodiny ze souručenství Sklepa.
Nemá vám to tatínek trochu za zlé?
Už ne. Koneckonců, on nechtěl, abych se věnoval kumštu. Chtěl ze mě
mít lékaře.
No to jste ho dost zklamal…
Já dělal dokonce na medicínu přijímačky. Ale pamatuju si, že jsem tam
nechtěl, a tak jsem se na ně záměrně nepřipravil. Představa, že MUDr Trojan
by někde někoho kuchal, je děsivá. Když jsem si představil sám sebe pod
kudlou…
Předpokládám, že bratrovi hraní taky nedoporučoval.
Rozhodně ne. A Ivan ho navíc zklamal hned naněkolikrát. Protože když
už nakonec tím hercem byl, pořád se jakoby propadal do míň prestižních divadel,
místo aby popadl šanci za pačesy. Dneska hraje v Dejvickém divadle - což
po zkušenosti ve Vinohradském divadle a předtím v Národním může na leckoho
působit divně. Ale já myslím, že je teď táta rád, jak to je, protože brácha
je rád, že ho práce naplno uspokojuje a s ním i diváky. Množství různejch
ocenění nakonec dávají Ivanovi za pravdu.
Jaký jste vlastně byl v mládí - kavárenský povaleč nebo student plný
koníčků?
Dodnes rodiče obdivuju, že se mnou naši vydrželi komunikovat. Já byl
totiž hrozně neposednej, pořád jsem prchal z domova, brzo jsem se odstěhoval.
Neviděl jsem v socialistický společnosti, kde jsem vyrůstal, smysl práce
a nějakého budování, spíš jsem měl chuť škodit. Existence v divadle Sklep
mi přišla jako jediná smysluplná. Znali jsme se všichni z devítky a okolí
na Dobešce, potom jsme se potkali na gymplu, a tak to celý vznikalo. Už
jen fakt, že se s určitými lidmi pořád potkáváte, vás utvrdí v tom, že jste
si nějak souzeni a patříte k sobě. To mě formovalo. Nakonec díky Sklepu
jsem se potkal i se svou milující ženou Bárou.
Váš film je o čistotě vztahů, která vykrystalizuje díky té nejobyčejnější
existenci. Budou to dnešní zhýčkaní diváci chápat?
Myslím, že to je právě jedna z věcí, proč má tenhle film pro diváka
smysl. Karty jsou tam velmi jednoduše rozdaný. Vztahy, o kterých Želary
vyprávějí, vlastně totiž všichni svým způsobem známe, ale tady jsou - zprostředkované
přes jednodušší život na vesnici a v horách - víc uchopitelné. Proto věřím,
že osloví hodně diváků. Jsem zvědavý, jak na Želary zareaguje můj starší
patnáctiletý syn. Vždycky se ho ve filmovém příběhu dotýká jakákoli nespravedlnost,
hrozně se do filmu vpije a žije tím, jak je možný, že nějaký ten filmový
hajzl udělal něco takového.
Co byste svému filmu přál?
Aby na něj chodili diváci - protože je pro ně natočený. A aby si, až
vyjdou z kina, řekli - to byl ale krásnej film. A když k tomu dodají třeba
ještě dovětek, že byl n e o b y č e j n ě krásnej nebo tak něco, budu blaženej.
… a opijete se šampaňským.
Asi ne. Vždycky když jsou různé dotočné a průtočné a lidi šílí do rána,
tak já v jedenáct kolabuju, protože ze mě konečně spadne všechno napětí,
tělo vypne, a já jdu spát…
Jana Jankeová