Želary
Většina recenzí nového českého filmu Želary v něm oceňuje silný příběh a pozastavuje se nad přílišnou uhlazeností jeho zpracování. Režisér Ondřej Trojan se nechal slyšet, že usiloval o jednoduchost a upřímnost. Pravdu mají obě strany: přestože nevzniklo dílo, které by otřáslo dějinami kinematografie, jde o film v mnohém nadstandardní a úctyhodný.
Zrekapitulujme základní fakta. Jde o drama z válečných časů s trochu pohádkovou genezí zrodu. Vzniklo podle próz brněnské učitelky známé pod pseudonymem Květa Legátová, o níž léta nikdo nic netušil. Osnovou je příběh velkoměstské medičky, která se podílí na odboji proti Němcům a po zákroku gestapa musí být uklizena z dosahu eventuálního zatčení a výslechů. Octne se v zapadlém městečku na moravsko-slovenském pomezí a pak ještě dál - v podhorské enklávě s roubenými chalupami, zemitými venkovany a usedlými mravy. S horalem Jozou se učí existovat úplně jinak, než byla zvyklá. Dvojice, jež se dá dohromady z nutnosti, uzavře formální sňatek. Časem spolu začne doopravdy žít...
Přiznám se, že po prvním shlédnutí této dvouapůlhodinové kroniky jsem měl problém s její délkou. Pak se ale člověk začne ptát sám sebe, zda potíž není spíš v tom, že pro samé klipy a postmoderní střihy se už na podobně tradiční vyprávění nedokáže soustředit. Na podruhé už mi rozmáchlost Želar nevadila, další drobné výhrady však zůstaly. Film místy bohužel sklouzává do etnografické idylky - třeba ve scénách sborových zpěvánek, nebo třídění nasbíraných bylinek. Ačkoli jde o příběh drsný i emotivní, šikovně napsaný i dovedně zaranžovaný, občas mi v něm schází větší živočišnost. Kdybych chtěl být hodně jízlivý, připomněl bych, že Trojan jako člen divadla Sklep a spoluautor Vorlovy parodie Pražská 5 se kdysi podobným - takzvaně rázovitým - obrázkům venkova nemilosrdně vysmíval.
Jenže právě proměna recesistů, kterým nebylo nic svaté, v seriózní a pokorné vypravěče je zároveň obdivuhodná. Na Želarech lze ocenit mnohé, například jejich fortelnost. Jsou zpracovány podobně, jako když Joza kosí louku, nebo vezme do ruky hoblík, aby zušlechtil prkna na novou podlahu. Retro o lásce a pospolitosti funguje i jako svědectví o moci přírody a paradoxech dějin. K poslednímu ze zmíněných motivů odkazuje hlavně finále, v němž se s příchodem sovětských vojáků rozpoutá absurdní krveprolití. Petr Jarchovský svůj scénář vygradoval do obrazu přízračné abnormality, v níž se pahýly české bezcharakternosti protnou se zvířeckostí ruských dobyvatelů. Při nesmyslném zastřelení faráře jako by zemřel Bůh a nastávala éra rozvratu tradičních hodnot. Želary se tak dají vnímat i jako jakási předkapitola slavné Jasného fresky Všichni dobří rodáci.
Venkovská kronika - opřená o kreace Anny Geislerové a maďarského herce Györgyho Cserhalmiho - je pozoruhodná také inscenačně. Působivá je třeba epizoda pokusu o hrdinčino znásilnění. Útok ožralého chasníka v ní doprovází zlověstný hlomoz strojů, interiér pily je zobrazen jako jakási soustava kotců, v níž probíhá lov na bezbrannou oběť. Následující scéna vypadá jako opravdovská rvačka dvou venkovských chlapů a ne jako exhibice zápasnických dovedností. Působivé jsou i další epizody, v nichž do želarské každodennosti vstoupí tragické tóny - hrdinčino bloudění kolem vypálené hájenky se siluetami oběšenců, nebo exodus vystrašených venkovanů do úkrytu se zrádnou bažinou.
Želary jsou dramatem o cestě z města, která tentokrát není bizarním odskokem od civilizačních frustrací, ale úchvatnou i nebezpečnou vržeností do neznáma. Vykračují do prostorů a časů, kde všechno fungovalo jinak než v dobách mobilů a počítačů. Znamenají návrat k poctivému filmařskému řemeslu, úspornému a přesvědčivému herectví i k paměti našich předků.