Aňa Geislerová a György Cserhalmi v romanci o síle něhy tváří v tvář smrti. Ondřej Trojan natočil příběh o přirozeném světě, kde lidé ztrácejí i nacházejí sami sebe.
"Cesta z města" patří k utkvělým tématům současného českého filmu (a nejspíš moderní „městské“ kinematografie vůbec). Režisér a producent domácího hitu pozdního léta nazvaného Želary, Ondřej Trojan, který se producentsky podílel i na stejnojmenné komedii Tomáše Vorla, se motivu cest městských živočichů do přírody letmo dotkl už ve svém režijním debutu Pějme píseň dohola (1990). S hořkou komedií o teenagerech, kteří na pionýrském táboře vzdorují vnucenému drilu i přirozenému kouzlu přírody, spojují Trojanův nový film i jména scenáristy Petra Jarchovského, kameramana Asena Šopova a herečky Ani Geislerové.
V letech následujících po Písni se jméno Ondřeje Trojana stalo jedním ze synonym pro kvalitní a přitom divácký český film, ovšem „jen“ jako producenta: vedle Cesty z města totiž uvedl do života Hřebejkovy opusy Pelíšky, Musíme si pomáhat a Pu- pendo. Není proto divu, že Trojanův návrat na vychladlou režisérskou židličku provází zvědavost.
Eliška v Hanu změněná
V Želarech se téma „cesty z města“ prosazuje prostřednictvím hlavní hrdinky – městsky zjemnělé Elišky, která si musí nečekaně a proti své vůli zvyknout na drsné prostředí horské vísky i na nevzdělaného muže-venkovana. Tutéž cestu však musíme podniknout i my, diváci: do naléhavých „přírodních“ obrazů, které nás okamžitě začnou intenzivně vsakovat do sebe, totiž spolu s hrdinkou vplýváme z elegantního prostředí velkoměstského Brna. Příběh začínající jako stylové retro z protektorátního roku 1943 se rychle přesouvá do titulní pohraniční vísky, kde v dosud nepokřivené podobě, v dobrém i zlém, přežívají dávné zvyky, vztahy i písně. V Elišce – studentce medicíny, která po uzavření vysokých škol našla práci jako zdravotní sestra, citové útočiště v náručí atraktivního chirurga Richarda a lehkomyslné vzrušení v odbojové činnosti – ovšem představa primitivního života v lůně horské přírody vzbuzuje jen zoufalé obavy.
My ovšem nemůžeme netušit, že dívka, kterou kamarád Slávek do tohoto „nemožného“ prostředí v horečném spěchu uklidí před gestapem, se do vesnice Želar i do jejích obyvatel musí zamilovat. A že stejně nevyhnutelně musí propadnout lásce k člověku, který se jí ujal: pacientovi z nemocnice, jehož vůbec nezná, ale jemuž po transfuzi koluje v žilách její krev. S novým jménem Hana na sebe ovšem Eliška bere víc zodpovědnosti, než je zprvu schopná a ochotná unést: s postarším neotesancem, který na ni hledí jako na svatý obrázek, totiž v tradicionalistických Želarech může žít jedině jako jeho manželka. Navenek hrubý Joza Janda však ve „svém“ prostředí a po jejím boku rozkvétá v rovnocenného partnera ochotného přizabít každého, kdo by se jeho Hanulce snažil ublížit, a zároveň schopného milovat svou „náhodnou“ životní partnerku s osudovou něhou. Eliška se pak v Jozových opatrných dlaních přetaví z rozmazleného, tvrdohlavého fracka v ženu odhodlanou milovat, pracovat a žít pro druhé…
Želary však nejsou jen milostným příběhem o vztahu zrozeném na jedné nucené „cestě z města“ mezi dvěma naprosto odlišnými lidmi. Jsou také příběhem o fiktivní vesnici vržené do kruté doby, která v jedněch posiluje oddanost a něhu, v druhých brutalitu či chlípnou žádostivost (jež je tu temným hybatelem děje). Skutečnost, že Trojanův film usiluje vyprávět o tom všem najednou, ovšem nepatří k jeho největším kladům.
Film versus předloha
Dvorní scenárista Jana Hřebejka, Petr Jarchovský, se rád vrací k „totalitním“ dobám socialismu (Šakalí léta, Pelíšky a Pupendo) a nacismu (Musíme si pomáhat). K Želarům ho inspirovala stejnojmenná povídková sbírka Květy Legátové a především spisovatelčina novela Jozova Hanule, která sice vyšla samostatně, ale tvoří pomyslnou závěrečnou kapitolu knihy. Některé posuny oproti předloze jsou zřetelné, když se hrdinové stávají oběťmi téže ambivalentní historické situace jako protagonisté filmu Musíme si pomáhat. Také zde představují ohrožení jak němečtí okupanti, tak ti, kteří přijdou po nich a začnou velice brzy a nevybíravě uplatňovat svá práva – sovětští osvoboditelé. Jarchovský sice v zájmu dramatičnosti nepřestává průběžně atakovat venkovskou idylu zásahy zvenčí v dynamických vsuvkách, nakonec však nabízí vlastní typicky smířlivé řešení korunované neústrojným, k divákovi ovšem vstřícným epilogem… Případná obava z dramaticky uceleného, „amerického“ žánrového tvaru však byla asi zbytečná (stačí si vzpomenout, že nijak nedegradovala třeba Vláčilovy Stíny horkého léta). V zájmu téhož přiblížení publiku však tento obratný scenárista všemožně posouvá vyprávění blíž k současnosti, když nám třeba podsouvá otázku, jak dlouho ještě může Eliška zůstat Jozovou Hanulkou, než se rozhodne uprchnout zpět do bývalého života…
Byl to také patrně právě Jarchovský, kdo se staral nejen o motivické zkrocení, ale i o uhlazení a opatrnické „zkorektnění“ syrově poetického světa Legátové (charakterizovaného ovšem i krásným jazykem a jitřivě úspornou zkratkou, pro něž tvůrci nenašli filmový ekvivalent). Kupříkladu Richard je oproti předloze svobodný (čili se s Eliškou nedopouští nevěry) a Joza není „želarským blbem“, ale spíš zakletým princem, u nějž městská slečinka netříbí jen svou pokoru a lidskost, ale – považte – i smysl pro recesi a ironii…
Želary znovu nalezené
Rozhodnutí použít v komorním příběhu Jozovy Hanule prvky z motivicky přebujelé povídkové sbírky sice zabránilo vzniku filmu podobného Krávě Karla Kachyni (mimochodem zřejmě nepřekonatelné), roztříštilo však dramatickou linii a pořádně zamotalo hlavu realizačnímu týmu. Z původně zamýšleného „malého“ filmu se stal komplikovaný koprodukční projekt, pro nějž bylo třeba znovu objevit a filmařsky přestylizovat dávno zaniklou vesnickou krajinu i oděvy, jazyk a zvyky jejích obyvatel. Svět Želar ovšem na plátně neožívá jen jako barvitá kulisa (především díky kostýmům Kataríny Bielikové, výtvarným návrhům Milana Býčka a zvukařskému mistrovství Jiřího Klenky): místy se protlačuje do popředí a působí dokonce přesvědčivěji než vlastní love story!
V souladu s předlohou se scenárista postaral o to, aby Želarští nebyli pouhými vesnickými figurkami. Zřejmou výhrou je casting ve chvíli, kdy využívá neznámé či neokoukané herecké tváře: s oslnivou přirozeností obývá prostor Želar Iva Bittová a vynikající jsou i Anička Věrtelářová a Tomáš Žatečka, jejichž sourozenci „po mléce“ mohli ještě výrazněji tvořit dětskou verzi „pokrevního“ svazku Jozy a Elišky. Místní vědma Lucka je naopak v podání Jaroslavy Adamové až příliš „rázovitá“ a nejsem si jis- ta, zda širší publikum unese sošně patetického Jana Třísku a Jaroslava Duška ve vysloveně „vážné“, ale nejasně definované roli. Farář Miroslava Donutila je naopak skvělý a jednoznačně litujeme i toho, že z plátna příliš rychle zmizí režisérův bratr Ivan a Jan Hrušínský…
Na pozadí skutečnosti, že Želarští si neměnně a přirozeně trvají na svém, není přerod Elišky v milující a činorodou Hanu tak uvěřitelný, jak bychom si přáli (málem to vypadá, že hrdinku zlomila nová podlaha v chalupě). Krásná a obvykle úchvatně přesvědčivá Geislerová v některých dialozích dokonce působí nepřirozeně (viz „žertovný“ dialog s Jozou v posteli, jenž v knize vyznívá docela roztomile). Tam, kde si smí vystačit beze slov, ovšem s přehledem obhajuje svou jedinečnou pozici „spontánní“ herečky. Možná je potíž v tom, že má po boku právě Györgyho Cserhalmiho (jehož skvěle nadaboval Miroslav Táborský a jenž už český film ozdobil v Pevnosti Drahomíry Vihanové). Maďarská hvězda totiž svého Jozu nehraje, prostě jím JE, a původní charakter chápavého prosťáčka navíc obohacuje o skvostný, velkoryse mužný rozměr a bohatýrský smysl pro humor…
I když za Želary nemůžeme necítit silnou osobnost autorky předlohy i scenáristy Jarchovského, jsou přece jen především filmem Ondřeje Trojana. Ten se jako režisér drží s dospělou vážností v pozadí, vzdávaje se razantnější autorské interpretace i práva radikálně škrtat, takže výsledek lehce hřeší nevyvážeností a přílišnou délkou. Dotváří koncepci jakési hezounké civilnosti střežící se jak velkých, „příliš krásných“ scén, tak nějaké „fyzické“ syrovosti (což rušivě zasahuje jak do střihu, tak do obrazové sklad-by!). Nevznikla proto žádná podívaná okázale deformující venkovský prostor jako Michálkův eastern Je třeba zabít Sekala či Brabcovo Kuře melancholik, ale dílo oslovující váš případný smysl pro uměřenost. Želary vás tak sice nijak razantně nesmetou ze sedadla, pohladí však tesknou, skrytou touhu vaší duše po absolutní, fantastické, ale v dnešní době neproveditelné „cestě z města“. Pohladí ji tak opatrně jako jemná ruka Eliščina dotýkající se povrchu Jozovy chlapsky opravdové dlaně.