Ivan Trojan: Hrát s manželkou je divný
Od okamžiku, kdy se Ivan Trojan (39) před třemi lety poprvé objevil na filmovém plátně, začaly se mu k nohám hrnout nejenom nejrůznější ceny, ale i další nabídky k natáčení. Z herce, který se předtím patnáct let ukazoval hlavně na jevišti, udělala role nešťastně zamilovaného neurochirurga Ondřeje v Samotářích divácky i odborně uznávanou jedničku.
Nedávno jste prohlásil, že po pěti letech máte letos o divadelních prázdninách volno. Přesto ale stále listujete v diáři.
S rodinou vyjíždíme na chalupu, byli jsme v Chorvatsku a pak, když se vrátím do Prahy, mám třeba dva dny na to, abych poskytl rozhovory, eventuálně je autorizoval a nechal se k nim vyfotit. Je to takový předpremiérový šrumec.
Při jakých činnostech skutečně odpočíváte?
Když se věnuji svým klukům, na které přes rok nemám moc času. Vzhledem k tomu, že jim jsou čtyři a dva a půl, tak je to celodenní zápřah.
Co společně podnikáte?
Staršího učím jezdit na kole nebo hrajeme fotbal. Ale oni jsou ještě tak malí, že u ničeho dlouho nevydrží. Musím vymyslet dost pestrý program, abych je zabavil.
Stačíte jim s energií?
No, myslím, že jim nestačím, ale nic jiného mi nezbývá. Žena (o sedm let mladší herečka Klára Pollertová - pozn. aut.) hraje na Hradě v Králi Learovi, takže často v podvečer odjíždí. Večerní program, který bere nejvíc energie, pak zbývá na mně.
Tvrdíte, že jste zastáncem tradičního rozdělení rolí mezi muže a ženy. Jak se cítíte jako muž, který místo toho, aby lovil, udržuje domácí krb?
Myslím, že po celou dobu našeho soužití lovím docela slušně, takže jsme nějak vystačili i v dobách, kdy lépe honorované práce nebylo tolik. Ale chlap by neměl být úplné hovado, co jenom přinese domů peníze a lehne si na kavalec. Snažím se ženě pomáhat. A když říkám, že jsem zastáncem jako by tradiční rodiny, mám tím na mysli, že mi imponuje, když žena kromě svého zaměstnání stihne mít doma uklizeno, umí uvařit a postarat se o děti.
Co všechno má ve vašich představách stihnout muž?
V hereckých rodinách se to trošku nabourává, protože náš pracovní program je tak rozmanitý a časově nejednoznačný, že nám nezbývá nic jiného než si vzájemně vyhovět. Samozřejmě se někdy stane, že ráno odejdu z domova a vrátím se až v noci, kdy se ještě musím připravovat na další den. Když hrajeme oba, musí přijít paní na hlídání. Teď jsme si našli maminku mého kolegy Kamila Halbicha. Je to úžasná ženská.
Co jste se jako otec, který občas musí o děti pečovat sám, naučil?
Vykoupat, přebalit, nakrmit, v několika krizových situacích jsem musel dokonce i vyprat.
Co byste chtěl synům, až začnou brát víc rozum, předat?
Ať z nich vyrostou slušní lidé. Nejlépe se to předává osobním příkladem, a to je na tom to nejtěžší. Když máte čistý štít, pak věřím tomu - pokud se nestane něco výjimečného na jejich cestě - že to dobře dopadne.
Snažíte se chovat podle desatera. Je to v dnešní době možné?
Myslím, že to jde v každé době, ale dneska se na to zapomíná.
Musíte si jednotlivá přikázání aktualizovat, modifikovat?
Víte, já to zase tolik neprožívám. Všechny body bych možná ani neuměl vyjmenovat.
Pořád žijete v malém 2+1? Máte vůbec možnost být někdy sám?
To jsou vzácné chvíle, když přijdu po představení a všichni už spí. Jenže většinou zase musím pracovat.
Máte potřebu být sám?
Jsem hrozně rád s lidmi, jsem závislý na kolektivu, ale samozřejmě že odtud potud.
V jaké fázi je váš sen o domku za Prahou?
V žádné. Máme vyhlídku, že rodiče mé ženy - pokud jim seženeme jiný byt - nás pustí do toho jejich většího. Pozor, já si ale nestěžuju. Nemáme sice extravelký byt, ale velké procento mladých rodin žije v daleko větší bídě. Fakt je, že bych potřeboval místnůstku, kam bych se mohl zavřít a soustředit se.
Tvrdíte o sobě, že jste introvert. Znamená to, že vaše práce je o neustálém překonávání se?
Zároveň jsem i extrovert, takže je to ve mně dost namíchané. Pokud se chci prosadit v téhle práci, základní plachost a nedostatek sebevědomí musím překonávat.
Mezi herci je hodně podobných typů. Co vás k téhle práci přivádí? Je to výzva?
I introvert v sobě může mít skrytou potřebu exhibice. Navíc mě hodně baví poznávat lidi, domýšlet jejich příběhy, což je pro herectví docela důležité. Když vidím v tramvaji zajímavého člověka, projede mi hlavou krátký film o tom, co je asi zač.
Takže fantazie vám neschází. Vymýšlíte i pohádky?
Teď už je spíš čtu, ale když kluci byli hodně malí, tak jsem si je i vymýšlel. Zdědil jsem to po tátovi (herec Ladislav << Trojan>> - pozn. aut.), který byl velký vypravěč pohádek. Stávala se mi ta samá věc, co jemu, že druhý den jsem zapomněl, kam jsem se dostal předchozí večer. Jenže děti si to pamatovaly a tím mě dostaly do úzkých.
Odrážíte se od klasiky, nebo tíhnete k modernějším příběhům?
Hlavními postavami byli dva pejskové, ale už si ani nepamatuju, jak se jmenovali.
Nezapomínal jste na závěrečné ponaučení?
Principem pohádek nebo možná celého života je souboj dobra se zlem, takže jsem se snažil, aby pejskové byli dobří a bojovali s nějakým zlem nebo třeba s tmou s neznámými zvuky, kterých se lidi obvykle bojí. Chtěl jsem, aby se kluci naučili obavy z věcí, které k životu přirozeně patří, překonávat.
Rozhovory s novináři berete jako nutné zlo. Zajímají vás výpovědi některých kolegů?
Teď mě překvapilo, že poskytl rozhovor pan Abrhám, protože u něj je to opravdu velká vzácnost. Dokonce rád čtu autobiografie. Baví mě srovnávat, v čem se pracovní osudy jiných protínají s mými. Je to taková oddychová četba.
Takže žádné drby?
Nesnáším bulvární časopisy. Zatím mezi námi panuje tichá dohoda, že mě nechávají na pokoji.
Byl jste někdy v pozici fanouška žádajícího o podpis známé osobnosti?
Jako kluk jsem oslovoval většinou sportovce. Divadlo mě tehdy tolik nezajímalo.
Přece jenom jste vyrůstal v hereckém prostředí. Uvědomujete si zpětně, co jste z něho tehdy nasál?
Moji rodiče byli bezvadní. Máma byla taková jistota a táta hravý kamarád, který s námi blbnul. Ve své kariéře měl období, kdy byl hodně vytížený, ale někdy tolik práce neměl a hodně se nám věnoval. Strávili jsme třeba dva měsíce na chalupě.
Profesní věci šly vyloženě mimo vás?
Nemohly jít úplně mimo mě, protože když jsem byl malý, táta měl za sebou populární Tři chlapy v chalupě, takže lidi ho hodně poznávali. S bráchou nám dost vadilo, že každou chvíli potkal známého nebo ho na kus řeči zastavil někdo cizí. Na druhou stranu jsem byl pyšný, že táta je známý, že se můžu vytahovat ve škole.
Ale zdržovalo vás to na cestě.
Ano, když jsme si šli zaplavat, tak jsme se v Podolí pětkrát zastavovali... Já jsem snad jenom jedinkrát vystoupil jako dětský herec v pohádce Čert a Káča, kde táta hrál čerta a paní Bohdalová Káču, u které jsem si koupil perník.
To účinkování byl váš nápad?
Určitě ne. Vědělo se, že táta má dvě malé děti, které by se jim hodily, a my jsme s tím souhlasili.
Půjčil byste před kameru své syny?
Musel bych se poradit se ženou, ale spíš ne. Filmování, a zvlášť pro děti, je dost namáhavé. Když se pak objeví na obrazovce, může se jim z toho trošku zamotat hlava.
Bratr Ondřej (o čtyři roky starší producent a režisér - pozn. aut.) o vás říká, že jste pracovitý, ale jinak poněkud líný. Jak se tomu dá rozumět?
Já na rozdíl od bratra nejsem manuálně zručný. Zatímco po něm je na chalupě vidět spousta práce, já jsem na to nikdy nebyl, nebaví mě to, protože to neumím. Takže asi mířil tímhle směrem... Samozřejmě jsem jako většina lidí v podstatě líný, ale zase když už se pro něco rozhodnu, pracuju na doraz. Proto v tomhle brácha trochu kecá - on byl sice ten, kdo kladl šutry na sebe a dával mezi ně maltu, ale já jsem mu na kolečku vozil kameny, dělal jsem tu černou práci. Takže by si nemusel stěžovat.
Kdo byl tím hybatelem v případě filmu Želary, který měl v těchto dnech premiéru a ve kterém jste si zahrál pod režijním vedením vašeho bratra?
Vlastně ani nevím, koho to první napadlo. Vymyslel jsem si takovou historku, že jsme se s bráchou sešli a každý jsme si dali podmínku - já jsem chtěl mít s Aňou Geislerovou milostnou scénu a bráchova podmínka zněla, že ve filmu budu maximálně deset minut. Ale nejpodstatnější asi bylo, že práci nenabídl bráchovi, ale herci, který ho zajímá a na kterého se může spolehnout.
A dal vám deset minut.
Ale mě ta role, třebaže je poměrně malá, zaujala. Protože ono to vypadá, že příběh bude o lidech, kteří se objeví v prvních deseti minutách, ale pak se ukáže, že je to úplně o někom jiném. Když je to takhle postavené, pak není malých rolí. Navíc, když mě o to poprosil brácha...
Bráchovi se neodmítá?
Pokud by to bylo špatné, odmítl bych i bráchovi, a věřil bych, že zrovna on se kvůli tomu na mě nenaštve. Jenže spousta režisérů by se urazila a třeba by mě už dál neobsazovala.
Uspokojila vás milostná scéna, kterou jste své účinkování podmínil?
Výsledek je docela hezký, ikdyž milostné scény jsou zvlášť při mé plachosti vždycky problém. Aňa je nejenom vynikající herečka, ale i fajn člověk.
Proč je pro vás tak důležité rozumět si s kolegou i mimo hraní?
Pokud máte podobné názory na život a na společnou práci, lépe se domluvíte.
V Dejvickém divadle jste skoro samí vrstevníci. Nemůže to být v něčem na škodu?
Říká se, že takové generační divadlo může fungovat sedm deset let a potom už to není ono, protože se vzájemná inspirace vypotřebuje. Zatím každé nebezpečí jednotvárnosti znemožňuje šéf souboru Mirek Krobot. Dává nám takové úkoly, že pořád máme co dělat. A když je nutné obsadit někoho staršího...
Tak to vezmete vy, třeba jako v případě starého Karamazova.
Buď to vezmu já, anebo si vybíráme lidi starší věkem, ale mladé duší. Spolupracuje s námi Jirka Bartoška, Táňa Medvecká, Nina Divíšková, Alois Švehlík, Lilian Malkinová.
Do jaké míry je důležité, aby toho herec co nejvíc zažil, aby mohl být na jevišti věrohodný?
Je to hodně důležité, ale v případě, že má někdo silnou představivost, dokáže si věci domyslet. Může být malíř, spisovatel nebo básník, který je zavřený doma, ale jeho vnitřní svět je tak bohatý, že dovede napsat nebo namalovat nádherné věci.
Když jste v pětatřiceti získal první filmovou roli, pochvaloval jste si, že už jste aspoň vyzrálejší. V čem to spočívá?
Už jsem si něco odžil a asi patnáct let dělal divadlo. Byl jsem připraven, věděl jsem, co kam patří a jak to předat na kameru, protože jsem měl za sebou mimo jiné skoro rok natáčení Četnických humoresek. Navíc mi pomohl kvalitní text. Kdybych měl hrát bez takového zázemí, musel bych být buď zajímavě krásný, anebo ošklivý, což ani jedno není můj případ. Já potřebuju kvalitu v charakteru.
Na jaké zlozvyky si musíte coby ostřílený kumštýř dávat pozor?
Jedna z mých předností je, že jsem přemýšlivý, takže vím o svých chybách, vím, co mi vyhovuje a v čem je mi dobře, ale nechám si to pro sebe. I s pomocí kolegů a režisérů, kteří mě upozorní, tohle už jsi dělal, já to chci jinak , se snažím posunovat dál.
Je pro vás přijatelnější kritika z rodiny, anebo zvenčí?
Záleží na tom kdo, v jakou chvíli a jak ji říká. Tohle je třeba moje slabá stránka - ať se jedná o kritiku, nebo o radu, je často lepší si hodinku dvě počkat a pak to říct v klidu, zatímco já s tím přijdu rovnou, což může v tu chvíli práci zbrzdit.
Prý máte s otcem rozdílný pohled na divadlo. Vedete spolu dialog?
Táta se v jednu chvíli nemohl smířit s tím, že opouštím vinohradské divadlo, které bylo spolu s Národním pro jeho generaci jakousi metou, odkud se neodchází. Dneska už to chápe a je rád, že jsem ten krok udělal.
Dokázal obhájit Vinohrady, proč by i dnes měly být metou?
Právě v tomhle byl střed našeho sporu. Na můj vkus to byly stojaté vody, kde chyběla vůle, energie, potřeba a hlavně odvaha jít jinou cestou. A nemusel by to být zrovna experiment. Zároveň jsem si uvědomoval, že měšťanské divadlo si nemůže takovým způsobem vyhnat diváky.
Takže jaká byla vaše cesta?
Divadlo nemůže stát jenom na zábavě, lehčích žánrech a klasiku uvádět konvenčním způsobem. Život sám je daleko bohatší a složitější a i řešení inscenací by mohlo být podstatně zajímavější. Když se divadlo hraje třeba dvacet let stejně, lidi si zvyknou, a potom už snad ani nechtějí přemýšlet jinak. Jenže povinností divadla je zaujmout diváky pro svůj názor.
Vy jste měl možnost, jak říkáte ze stojatých vod, utéct na volnou nohu.
Můj problém by to nevyřešilo. V době, kdy jsem odcházel, bylo divadel, kde bych chtěl pracovat, málo. Bylo by zajímavé setkat se třeba s Petrem Léblem na Zábradlí. Jenže oni už byli někde na půli cesty a já jsem chtěl stát u zrodu něčeho nového. Zajímalo mě, jak to nic bude za pět let vypadat. Věděl jsem, že to musím udělat s lidmi, které mám rád a kteří jsou talentovaní.
Váš kolega Lukáš Hlavica, se kterým jste odcházel z Vinohrad, začal režírovat. Kdy si to zkusíte vy?
Myslím si, že práce s herci by mohla být moje silnější stránka, ale podstatné je najít téma a hru, která by mě dráždila. Pokud bych šel do režie, asi bych poprosil o konzultaci třeba Mirka Krobota.
Nemáte pokušení přivést do souboru svou ženu?
Neuměl bych si to dost dobře představit.
Teď jste si ale spolu zahráli ve filmu Jedna ruka netleská.
Klára byla pozvána na konkurs a David Ondříček si ji vybral. Byl bych hloupý, kdybych řekl, ne, já s Klárou nechci hrát. Výhoda byla, že hrajeme dvojici lidí, která je jak charakterově, tak stylem života úplně jiná než my.
To znamená?
Jsou to bohatí lidi, nezdravě vyhranění v názoru na život, v tom, jak vychovávat děti. Manželka je učí doma, což považuju za nesmysl. Já jsem ve filmu podnikatel, ale ve skutečnosti na to nemám buňky. Víc prozrazovat nemůžu, protože film je postavený na překvapení.
Měl jste vždycky strach, abyste s manželkou divákům nepředváděli něco ze své kuchyně.
V tomhle případě to nejspíš nehrozí. Vlastně je důležité hrát věci ze své kuchyně, ale tím myslím umět se obnažit, přiznat si svoje slabosti a dát je pak ve prospěch díla. Jenže když to máte dělat s člověkem, se kterým žijete, tak je to prostě divný. Nemám pro to lepší výraz. Znáte se natolik, že se nemůžete moc překvapovat.
Ani při milostné scéně?
V tomhle případě je tak stylizovaná, že s naším intimním životem nemá opravdu nic společného.
Vaše divadelní a filmové postavy vám evidentně nezasahují do života, máte je pod kontrolou, na rozdíl od některých vašich kolegů, kteří prohlašují, že figury, které ztvárňují, jsou vlastně oni sami.
Je hloupost přenášet věci z jeviště nebo z filmu do soukromí. Spíš se můžete dostat do stavů úzkosti, kdy se vám práce nedaří, nevíte kudy kam a to můžete přenést na své nejbližší. Je zapotřebí zachovat si odstup. Postavy se musí drát ven jenom ve chvíli, kdy hraju a musím se otevřít, říct na sebe věci, které bych normálně neřekl. Dost herců je řemeslně výborných, ale neumějí se otevřít, takže jejich výkon je chladný.
Stojí vás taková ukázněnost hodně sil?
Taky umím zlobit nebo se po představení odvázat.
Jak?
To bych snad ani dál nerozváděl.
Prý jste měl kdysi přezdívku Skákavá blecha.
Pro basket jsem nebyl svým menším vzrůstem zcela ideální, ale zároveň jsem byl rychlý, rtuťovitý a bylo mě všude plno.
Mohl byste tuhle přezdívku vztáhnout na váš jevištní výkon?
Kdybych měl hrát člověka, který by měl něco společného se skákavou blechou, tak si myslím, že bych v sobě něco našel. Jsem hodně impulzivní a energický - jak jsem říkal, introvert namíchaný s extrovertem.
V jakém poměru?
Třeba padesát na padesát?
Film Jedna ruka netleská bude mít premiéru v druhé polovině září.