Zahraniční hvězda snímku Želary je ve svém rodném Maďarsku celebritou číslo jedna. Na počátku kariéry ho proslavil maďarský snímek Elektro, má lásko, který byl v roce 1974 dokonce nominován na Zlatou Palmu na Filmovém festivalu v Cannes. Zahrál si také ve filmech snad neznámějšího maďarského režiséra Istvána Szabó jako je Hanussen (nominovaný na Oscara) či Mephisto, který cenu Americké filmové akademie jako nejlepší zahraniční film v roce 1981 získal. Celkově má i s Želary na kontě neuvěřitelných šedesát devět filmů.
U nás jsme ho mohli vidět například ve snímku Pevnost režisérky Drahomíry Vihanové, za nějž byl dokonce nominován na Českého lva nebo ve snímku slovenského režiséra Martina Šulíka Neha.
Rozhovor s Györgyem Cserhalmim
Co se děje v maďarském filmu? V posledních letech se v našich
kinech žádný neobjevil.
U nás ročně vznikne stejně jako u vás nějakých dvacet celovečerních filmů,
ale je to trochu podvod, protože jen jeden, maximálně dva, jsou skutečně natočené
na kinofilm. Zbytek se točí na video a produkce doufají, že později seženou
peníze, aby snímek mohli překopírovat na filmový materiál, což se však často
nezdaří. Ohledně filmu to v Maďarsku stojí za zlámanou grešli.
Natáčíte v Čechách už druhý film, za první, Pevnost, jste
byl dokonce nominován na Českého lva. Máte nějaký hlubší vztah k české kinematografii?
Sledujete ji?
Co se týče šedesátých a sedmdesátých let tak ano, ale v devadesátých létech
vzájemná kulturní výměna značně polevila. Takže u nás skoro žádné české filmy
v kinech nejsou. Ne proto, že by nebyly populární, ale není distributor, který
by je dovezl, ani kina, kde by je promítali.
Mezi vaší a Aninou postavou panují na plátně zpočátku
antipatie, které přerostou v lásku. Jak vaše setkání probíhalo ve skutečnosti?
Myslím, že i v reálu jsme dodrželi onen předpoklad, že se setkávají dva úplně
cizí lidé, kteří si nemají co říct. Ostatně oba mluvíme jinou řečí. Anna navíc
chtěla, abych se nesnažil mluvit česky, protože ji to rozptylovalo. Takže já
jsem mlel text po svém, ona po svém, tudíž jsme si moc nerozuměli. Zpočátku
jsme spolu mluvili jen to, co jsme měli ve scénáři. Řekl bych, že jsme to ale
oba dělali tak trochu schválně, aby byl vývoj našeho vztahu na plátně přirozenější.
(smích) Je to samozřejmě pitomost, ale tahle verze zní zajímavě, ne?
Želary jste natáčel v poměrně extrémních podmínkách, hlavně
kvůli počasí. Dokážete říct, co pro vás bylo v průběhu natáčení nejnáročnější?
Určitě to čekání. Je opravdu otravné, ale patří ke každému filmu. Že je zima,
mrzne, jsme unavení nevadí. Je to naše práce. Co opravdu mrzí, když se v takových
podmínkách nepovede záběr a musíte ho opakovat. Ale jestli máte na mysli nějaké
veselé historky z natáčení, tak vás zklamu. Nesbírám je.
Nechal jste se někdy zastupovat dublerem?
Ne, nedělám to doma, tak to přece nebudu chtít jinde. Vždyť je to pitomost.
A mimochodem na výsledku je záskok vždycky poznat.
A nikdy vás nenapadlo, když jste třeba při natáčení riskoval
zdraví, že by bylo lepší mít nějaké klidnější povolání?
Často v takových situacích přemýšlím o tom, proč jsem se dal vůbec na herectví.
Asi jsem si myslel, že to bude taková prima flákárna, že budu jen tak parazitovat
na společnosti a brát velké peníze. (smích)
A jaká je realita?
Téměř se to povedlo.
(rozhovor s G.Cserhalmim připravila Jana Kobesová)
